Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vize Terence McKenny

 Pokud bychom zkoumali pojetí smrti v nejrůznějších naukách od starého Egyptu přes novoplatonismus až ke křesťanství a nebrali v úvahu poslední tři staletí naší západní dějinné zkušenosti, opakovaně bychom se zde setkávali s představou světelného těla, jakési entelechie, která je za života vmísena do těla, aby se v okamžiku smrti obě části bytosti, tělo i duše, opět rozdělily. Jedna část ztrácí svůj raison d'étre, rozpouští se a její metabolismus se zastavuje, druhá odchází neznámo kam. Možná nikam, věříte-li, že vlastně vůbec neexistuje. Pak ovšem můžete mít problém jak si vysvětlit samotný život. Přestože se věda vyslovuje ke všemu možnému a vede si docela dobře například při vysvětlování jednoduchých systémů atomů, v současnosti je značně absurdní představa, že by byla schopna poskytnout jakoukoli odpověď týkající se podstaty života.

 Člověk se rozhodne sevřít ruku v pěst a ono se tak stane, ačkoli věda neví, jak to vysvětlit. Zde jsme zcela mimo oblast vědeckých vysvětlení, neboť vidíme, že prvotní příčinou tohoto jevu je mysl. Je to jeden z příkladů telekineze: mysl přinutí hmotu k pohybu. Proto se potřebujeme zbavit strachu ze všech pohrdavých úšklebků, které tak často provázejí zkoumání duše, jejího původu i jejího osudu. Má zkoumání této oblasti vědy souvisela s psychedelickou zkušeností. V nedávné době jsem však svá pátrání zaměřil i do oblasti snů, protože sny jsou vlastně zobecněnou zkušeností hyperdimenze, do níž se život i mysl zdají být zasazeny. Freud se domníval, že sny jsou jakási "rezidua dne", zbytky denních zážitků. Já tvrdím, že mnohem užitečnější by bylo pokusit se vytvořit jakýsi geometrický model vědomí, vzít vážně myšlenku paralelního kontinua a uznat, že mysl i tělo jsou zasazeny ve snu, a že sen je prostorovou dimenzí vyššího řádu. Člověk ve spánku vstupuje do skutečného světa, zatímco svět bdělého vědomí je jeho pouhým povrchem, chápeme-li tento geometrický příměr doslovně. Že jakýsi holografický, informacemi vyplněný prostor skutečně existuje, částečně dokázaly i nejnovější experimenty v kvantové fyzice. Všechny informace jsou zároveň všude. Informace, která není dostupná tady, není dostupná ani nikde jinde. Informace se nacházejí v jakémsi druhu věčnosti, mimo dějinný čas, ve věčnosti s časově neomezenou existencí, o níž se ani nedá říci: "Byla tu vždycky." Nemá totiž časový průběh žádného typu. Nejsme primárně biologickými bytostmi, jejichž mysl by se objevovala jenom jako nějaká měňavá barevná duha či průvodní jev na vyšších úrovních biologické organizace. Jsme svého druhu hyperprostorovými objekty, které do hmoty vrhají svůj stín. A náš fyzický organismus je tímto stínem vrženým do hmoty.

 V momentě smrti se to, co vrhá stín, "stahuje ze scény" a metabolismus ustává. Hmotná forma se hroutí a přestává být rozptýlenou a zmarněnou strukturou ve vlastní vymezené oblasti, kde dokáže přetrvávat navzdory entropii materiálu, který ve svém cyklu extrahuje energii a vylučuje odpad. Forma, která všemu fyzickému dávala řád, však smrtí zasažena není. I tohle deklarativní stanovisko má svůj původ ve světonázoru šamanské tradice, která ovlivnila i všechna vyšší náboženství. Šamanismus, právě tak jako některé typy jógy, včetně jógy taoistické, tvrdí jasně, že smyslem života je seznámení se s tímto posmrtným tělem, protože jen tak akt umírání nezpůsobí v naší psychice žádný zmatek. Člověk prostě pochopí, oč tu běží, bude vědět jak se zachovat, a uskuteční tak bezpečný a čistý průlom jinam. Přesto je umírání problém a je možné ho pěkně zbabrat. Člověk totiž není k věčnému životu odsouzen. Naopak. Díky své nevědomosti může tuto šanci promarnit.

 Konečným smyslem šamanismu a správně žitého života je posílení duše a vyřešení vztahu ega k duši, aby tento přechod jinam mohl být uskutečněn čistě. Takový je tradiční postoj. Rád bych do tohoto modelu zahrnul i představu propasti, tedy pojem racionalisty nepříliš užívaný, nicméně ostatním dědicům naší židovsko-křesťanské kultury dobře známý jako "hlubší rovina duše". Je to představa, že svět jednou skončí, že nastane konec času, že kromě smrti každého jednotlivce existuje v historii i smrt celého lidského druhu. Zdá se, že od okamžiku, kdy jsme si uvědomili existenci své duše, až k rozvinutí apokalyptického potenciálu uplynulo zhruba sto tisíc let. I když je to v rozmezí biologického času jen chvilka, přesto jde o desetinásobek rozpětí naší známé historie. V této periodě všechno závisí na rovnováze, neboť vývojově jde o šílený spěch od hominida k hvězdným letům. Přeskok této stovky tisíc let znamenal výdej mnoha forem energie. Různá náboženství se objevovala a pohasínala jako jiskřičky, rodily se a zanikaly nejrůznější filosofie, objevila se magie i věda - a všechno se to snaží získat kontrolu nad energií při větším či menším stupni etické pevnosti. Možnost, že transformace druhu v jakousi hyperprostorovou entelechii bude zaražena již v samém svém počátku, zůstává neustále přítomna. Nemůže být pochyb o tom, že se dnes ocitáme ve finálních dějinných okamžicích krize přechodu - krize, která s sebou nese i konec historie, náš odchod z planety, triumf nad smrtí a osvobození jednotlivce od těla. Ve skutečnosti se tu setkáváme s nejzásadnější událostí, s jakou se planetární ekologie může setkat: s vysvobozením života z temného a tísnivého zámotku hmoty. Metafora duše jako housenky proměňující se v motýla je dobře známou analogií odedávna užívanou všude ve světě. Musíme tuto metamorfózu prodělat, abychom dokázali přežít zásadní okamžik, kdy se dějinné síly dají do skutečného pohybu.

Knihu Terence McKenny (Archaic Revival) v překladu Saši Neumana právě vydává DharmaGaia.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA